V 67 letech jsem se smířila s tím, že mám navždy zničená záda. Pak jsem objevila jednu věc, o které mi nikdo neřekl.

Po jedenácti letech se stenózou páteře, po nepovedené operaci a po větě „tohle už je prostě váš život" píše knihovnice v důchodu z Olomouce dopis, který si sama přála dostat před dvěma lety.

Vlevo krátce po operaci. Vpravo o rok později. Ten rozdíl neudělala další operace, ale jeden dlouho přehlížený sval.

Jestli tohle čtete ve tři ráno, protože vás zase probudila bolest v zádech...

Jestli přesně víte, o kterou kuchyňskou linku, o který nákupní vozík a o které zábradlí se opřít, abyste si na chvilku ulevili...

Jestli jste za poslední rok zrušili víc setkání, než jste jich stihli, protože už prostě nevydržíte sedět celý večer...

Jestli při vstupu do každé místnosti nejdřív očima hledáte nejbližší židli, ještě než si všimnete čehokoli jiného...

Tohle píšu pro vás.

Protože jsem byla přesně na vašem místě.

Před dvěma lety jsem si v hlavě začala plánovat konec. Ne doslova. Ale dělala jsem tu věc, kterou lidé dělají, když to vzdají. Rozdávala jsem knihy. Řekla jsem dětem, kde mají důležité papíry. Zrušila jsem zájezd do Skotska, na který jsme si s manželem šetřili od roku 2008.

Bylo mi 66 let. Můj lékař mi právě, velmi laskavě a velmi profesionálně, oznámil, že ani druhá operace nejspíš nepomůže. A já mu věřila. Protože do té doby jsem zkusila úplně všechno. A nezabralo nic.

Jedenáct let předtím

Moje stenóza, tedy zúžení páteřního kanálu, začala v roce 2014. Bylo mi 55. Byla jsem knihovnice. Osm hodin denně na nohou, srovnávala jsem knihy, pomáhala dětem najít jejich další dobrodružství. Milovala jsem tu práci.

A pak jsem se jedno úterní ráno nedokázala zvednout ze židle. Prostě to nešlo. Nohy jsem měla od kolen dolů necitlivé. Spodní část zad, jako by mi tam někdo přes noc nalil beton.

Manžel mě odvezl na pohotovost. Poslali mě na magnetickou rezonanci. „Středně těžká až těžká stenóza páteřního kanálu v úsecích L4 až L5 a L5 až S1." Ta slova jsem předtím nikdy neslyšela. Naučila jsem se je rychle.

Roky vzhůru ve tři ráno. Bolest zad, která nedovolí se ani otočit.

Přehlídka zklamání

Následovalo devět let toho, čemu dnes říkám „přehlídka". Každý v bílém plášti dostal svou šanci.

• Rehabilitace: dvanáct týdnů, třikrát týdně. Po většině sezení jsem plakala. Fyzioterapeutka byla milá, cviky byly správné. Zádům se stejně přitížilo. Řekla, že „někteří lidé prostě nereagují". Byla jsem jedna z nich.
• Chiropraktik: dvakrát týdně půl roku. Vždycky mi záda srovnal a mně bylo asi devadesát minut nádherně. Než jsem dorazila domů, bolest byla zpátky.
• Obstřiky proti bolesti: tři injekce za osmnáct měsíců. První byla neuvěřitelná, šest týdnů úlevy. Druhá tři týdny. Třetí neudělala nic.
• Léky na nervovou bolest: udělaly ze mě mlhu. Přibrala jsem, cítila jsem se, že nejsem sama sebou. A bolest zůstala. Jen bolest plus mlha.
• Volně prodejné prášky: však vy víte přesně, o čem mluvím.
• Přístroj TENS z internetu za pár tisíc: cítila jsem takové brnění na kůži. Nic hlubšího. Po dvou týdnech skončil v šuplíku.
• Bederní pás: záda se pod ním potila a když jsem ho sundala, bolelo to víc, protože svaly zlenivěly.
• Jóga, protahování, studené sprchy, knihy o spánku: byla jsem pružnější úplně všude kromě místa, kde jsem to potřebovala.

Prášky, obstřiky, levný TENS z internetu. Celá zásuvka věcí, které nezabraly.

V roce 2021 mě objednali na operaci, na zpevnění páteře. Byla to moje poslední možnost. Chirurg, pořád věřím, že to byl dobrý člověk, mi řekl, že je „velká šance", že bolest vyřeší.

Operaci jsem podstoupila v březnu 2022. Probudila jsem se plná naděje. Asi na tři měsíce.

Ráno, kdy jsem věděla, že to nevyšlo

Byla sobota. Pět měsíců po operaci. Spala jsem v pokoji pro hosty, protože jsem v naší posteli nemohla najít pohodlnou polohu. Zkusila jsem se posadit. Nešlo to. Ten samý betonový pocit v zádech. To samé mravenčení stékající do nohy. Ta samá panika, jakou jsem cítila to úterní ráno v roce 2014.

Vlastně ne. Bylo to horší. Protože teď jsem měla za sebou operaci. Což znamenalo jizvy, kovové šrouby, méně možností do budoucna. A chirurga, který mi na kontrole po půl roce řekl: „Paní Dvořáková, někdy tyhle věci nepřinesou výsledek, ve který jsme doufali. Tohle už možná bude vaše nová normalita."

Moje nová normalita. V 66 letech. Tehdy jsem začala rozdávat knihy.

Otázka, která všechno změnila

Moje snacha Lucie je zdravotní sestra. Čtrnáct let pracuje na oddělení, kde se lidé zotavují po ortopedických operacích. Jeden prosincový večer si se mnou sedla u kuchyňského stolu, když už všichni ostatní šli spát, a položila mi otázku, kterou mi nikdo nikdy nepoložil.

Nevěděla jsem, co tím myslí. To slovo jsem nikdy neslyšela. Za devět let. Přes tucet odborníků. Přes dvě magnetické rezonance. Přes rehabilitaci. Přes operaci, při které mi otevřeli páteř. Nikdo se o multifidu nezmínil. Ani jednou.

Lucie mi to ten večer vysvětlila. To, co mi řekla za dvacet minut u kuchyňského stolu, se vám teď pokusím povědět úplně stejně.

Ten jeden sval, o kterém mi nikdo neřekl

Podél obou stran vaší páteře běží dlouhý, hluboký sval. Jmenuje se multifidus. Leží zhruba tři centimetry pod kůží beder.

Tenhle sval vám na žádném obrázku nikdo neukáže. Není v letácích z ordinace. Chirurg vám ho na snímku neukáže prstem. A přitom je, bez nadsázky, ten úplně nejdůležitější sval celé vaší páteře.

Multifidus, hluboké svaly podél páteře. Vnitřní korzet, který drží obratle na svém místě.

Vaše páteř je sloupec kostí. Sama o sobě stát nevydrží. Potřebuje lešení, které ji drží pohromadě zevnitř. A tím je právě multifidus. Je to vnitřní korzet vaší páteře.

Pokaždé, když stojíte, jdete, ohnete se nebo se otočíte, tenhle sval provede tisíce drobných stahů za minutu, aby udržel obratle v ose. Necítíte, že pracuje. Nemyslíte na něj. Prostě funguje. Až do dne, kdy přestane.

Proč mozek vypne právě ten sval, který vás drží

Na modelu i na skutečných zádech: multifidus leží hluboko podél bederní páteře.

Lucie mi ten večer řekla něco, po čem jsem odložila hrnek s kávou. Řekla: „Když se ti poranila páteř, mami, tvůj mozek ten multifidus vypnul. Schválně."

Když páteř utrpí úraz, výhřez ploténky, stenózu nebo i jen mikrotraumata z desítek let opotřebení, mozek udělá něco ochranného. Přeruší signál do multifidu. Řekne svalu: „Přestaň pracovat. Jenom to zhoršuješ." A sval poslechne.

Během osmačtyřiceti hodin od původního zranění může multifidus ztratit až 80 % své funkce. Ztichne. A teď ta krutá část, ta, po které jsem seděla u toho stolu se slzami v očích:

Protože ten sval není slabý. Je zablokovaný. Nemůžete posílit něco, co se vůbec nezapojuje. Existuje pro to název, řekla mi Lucie. Odborníci tomu říkají vypnutý stabilizační sval (v angličtině „core muscle lockout"). A jakmile jsem ta dvě slova slyšela, všechno z předchozích devíti let najednou dávalo smysl.

Proč všechno selhalo

U toho kuchyňského stolu, v jedenáct večer, jsem konečně pochopila.

• Rehabilitace nepomohla, protože můj multifidus byl vypnutý. Snažili se posílit sval, který se vůbec nezapojoval.
• Obstřiky nevydržely, protože na pár týdnů snížily zánět, ale skutečnou příčinu pod tím neřešily.
• Přístroj TENS neudělal nic, protože TENS dosáhne 5 až 8 milimetrů pod kůži. Můj multifidus leží 30 až 50 milimetrů hluboko. TENS se k němu doslova nemohl dostat.
• Chiropraktik nedržel, protože bez multifidu, který drží obratle na místě, se všechno hned zase posunulo zpátky.
• Operace selhala, protože spravili kost, ale sval ignorovali. Vyšla jsem z ní se „skvěle umístěnými šrouby" a s multifidem, který byl devět let vypnutý a zeslábl na velikost hroznu.

Povrchový TENS končí na kůži. Hlubokou svalovou stimulaci, která míří 30 až 50 mm pod povrch, měří ve specializovaných laboratořích.

Nebyla jsem rozbitá. Nebyla jsem „pacientka, která nereaguje na léčbu". Nebyla jsem jedna z těch smolařek, jejichž tělo prostě nespolupracuje. Měla jsem sval, který byl skoro deset let vypnutý. A nikoho nikdy nenapadlo ho zase zapnout.

Jediná věc, která ho dokáže probudit

Lucie mi řekla, že na světě existuje jen jedna věc, která dokáže probudit multifidus zablokovaný celé roky. Nebylo to víc protahování. Nebyl to těžší cvik. Nebyla to další operace. Byla to svalová stimulace, EMS (odborně neuromuskulární elektrická stimulace).

Ne TENS. Na tomhle Lucie hodně trvala. TENS a EMS se často pletou, ale jsou to úplně jiné technologie.

Stah za stahem. Znovu a znovu dostává sval zpátky do provozu a obnovuje spojení mezi mozkem a svalem, které bylo léta přerušené. Svalovou stimulaci využívají fyzioterapeuti a sportovní medicína už desítky let. Je to jeden ze způsobů, jak se vrcholoví sportovci po operaci vracejí za týdny místo měsíců.

Jenže donedávna jste se k pořádné svalové stimulaci dostali jen v drahých klinikách, za stovky až tisíce korun za jedno sezení. A pak mi Lucie řekla o přístroji, který to tiše měnil.

Jednotky se přikládají přesně nad hluboký sval. Přístroj Lorlana vznikl ve spolupráci s fyzioterapeuty.

Přístroj, který mi vrátil život

Jmenuje se bezdrátový masážní přístroj Lorlana. Jsou to dvě malé jednotky, které se dají nalepit přesně na bolavé místo, ať už jsou to bedra, ramena, krk nebo nohy. A pracují tam, kde je to potřeba, hluboko ve svalu.

Ale tady je to, čím se liší. Přístroj sval nejen stimuluje. Dělá dvě věci najednou.

Patnáct minut denně. To byl celý postup.

Zkusila jsem si spočítat, kolik jsem za těch devět let utratila. Operaci pokryla pojišťovna, ale všechno ostatní, soukromá rehabilitace, chiropraktik, obstřiky, doplňky, ten TENS ze šuplíku, bederní pás, kdejaká pomůcka. Dostala jsem se přes 90 000 korun. A tady na mě z mobilu mé snachy koukal malý přístroj za zlomek toho.

Co dorazí v balení: dvě jednotky, dobíjecí pouzdro a dálkové ovládání.

Nejsem v tom sama. Tady jsou další.

1. den. 1. týden. 4. týden.

Manžel mi ho objednal. Přišel za pár dní. Budu upřímná, otevírala jsem tu krabici skoro bez naděje. Tolikrát jsem se spálila. Tolik „zázračných řešení" mi skončilo v šuplíku, že jsem další zklamání psychicky neunesla. Řekla jsem manželovi: „Jestli tohle nezabere, přestanu to zkoušet." A myslela jsem to vážně.

1. den: nalepila jsem jednotky po obou stranách spodní části páteře. Začala jsem na nízké intenzitě. A ucítila jsem něco, co jsem devět let necítila. Hluboký pulz. Ne na povrchu. Uvnitř. Zvláštní, ze začátku skoro nepříjemné, protože jsem cítila sval, o kterém jsem vlastně zapomněla, že existuje. Ale kolem desáté minuty se ta oblast v zádech nějak uvolnila. Jako by něco povolilo.

Obyčejní lidé, obyčejné kuchyně a obýváky. Dvě jednotky se přiloží po stranách páteře, bez drátů a bez ordinace.

1. týden: rána se zlepšila. To čtyřicetiminutové ranní rozhýbávání, než jsem se vůbec rozešla, se zkrátilo na patnáct minut. Poprvé po třech letech jsem prospala celou noc.

2. až 3. týden: všimla jsem si, že se u dřezu už nepřidržuju linky. Prostě jsem stála. Aniž bych o tom přemýšlela.

4. týden: došla jsem po obchodě, aniž bych se opírala o vozík. Jen jsem šla. Jako člověk. Rozbrečela jsem se přímo u regálu se zeleninou. Jedna paní se ptala, jestli mi něco je. Řekla jsem: „Poprvé po devíti letech nesu vlastní váhu. Jen nesu sama sebe."

Kde jsem teď

Tohle píšu čtrnáct měsíců po tom prvním sezení. Minulý týden jsme s manželem byli ve Skotsku. Ten zájezd, který jsme v roce 2022 zrušili. Prošli jsme nádvoří edinburského hradu. Já jsem, v 67 letech, kus cesty vyšla pěšky.

Přístroj Lorlana teď používám patnáct minut v pondělí, ve středu a v pátek. To je moje udržovací rutina. Zbytek času mě moje záda drží sama. Tak, jak mají. Tak, jak to uměla před rokem 2014.

Večer klid s přístrojem, přes den zase zahrada. Věci, na které jsem roky neměla záda.

Co bych vám chtěla říct

Jestli sedíte tam, kde jsem seděla já, na kraji postele, na kraji toho to vzdát, na kraji přesvědčení, že tohle už je prostě váš život...

Ať už vám lékař právě podal leták o operaci a vy se rozhodujete, nebo už operaci za sebou máte a žijete se stejnou bolestí jako předtím...

Píšu tohle proto, že bych si přála, aby mi někdo poslal tenhle dopis v roce 2022. Nebo v roce 2018. Nebo v roce 2014.

Znovu chodit, znovu cestovat, znovu žít. O to tady celou dobu jde.

Co konkrétně dostanete

Když vám má snacha ten večer vysvětlovala detaily, znělo to takhle. Tady jsou:

• Svalová stimulace (EMS), ne jen povrchový TENS. Pracuje hluboko ve svalu, ne jen na kůži.
• Dvě samostatné jednotky. Přiložíte je přesně na bolavé místo, na bedra, ramena, krk i nohy.
• Dvoufázový účinek. Nejdřív uvolnění, pak znovuzapojení hlubokého svalu.
• 6 programů a 16 úrovní intenzity. Od jemného po výrazné, vše pod vaší kontrolou. 15 minut denně.
• 100% bezdrátový a nenápadný. Žádné dráty, vejde se i pod tričko. Dobíjecí pouzdro, vždy připravený.
• CE certifikace. Navrženo ve spolupráci s fyzioterapeuty.

Dnes je v akci za 1 990 Kč místo 2 990 Kč, a k tomu bonusy v hodnotě 1 508 Kč zdarma. Míň, než stojí pár návštěv u soukromého fyzioterapeuta.

60denní záruka na vyzkoušení

Používejte přístroj doma celých 60 dní. Patnáct minut denně. Pokud necítíte to, co jsem cítila já, ten hluboký pulz, to uvolnění, ten sval, který se zase probouzí, pošlete ho zpět. Vrátíme vám celou částku. Žádné formuláře, žádný „kredit do obchodu", stačí nám napsat a postaráme se o to.

Máte 60 dní na to, abyste zjistili, jestli je tohle konečně ta věc, co zabere. To je víc než dost času. Já jsem to věděla už za dvanáct dní. K tomu dostáváte prodlouženou záruku na přístroj a ze zákona samozřejmě 14denní právo na odstoupení od smlouvy.

Doma, na balkoně i na zahradě. 60 dní na vyzkoušení, úplně bez rizika.

Stojíte teď před stejnou volbou.

Komentáře

Hodnocení zákazníků

P.P.S. Můj příběh není ojedinělý. Mezi lidmi, kteří nám píší, najdete maminky s bolavými zády, kancelářské „krčky" ztuhlé od monitoru, řidiče, sportovce i důchodce s artrózou. Nikdo z nás nečekal zázrak. Většina z nás upřímně čekala další zklamání. A pak nečekaně nebylo.

O autorce. Marie Dvořáková je knihovnice v důchodu z Olomouce. Svůj příběh nám poskytla se svým souhlasem. Jméno, věk a město jsou upravené kvůli soukromí, fotografie jsou ilustrační.